Zítra uplyne sto dvacet pět let od prvního z májů, které načaly každoroční, s vynecháním let válečných, demonstrace těch, kteří se živili a živí svou prací. Tehdy, v roce 1890, se poprvé, na paměť chicagského masakru, sešli dělníci v mnoha zemích světa, aby požadovali nejen osmihodinovou pracovní dobu, volební právo pro všechny, ale i práci vůbec a sociální rovnost. Od té doby lidé živící se prací svých rukou, svého mozku, svým umem, se scházejí na náměstích, aby sdělili světu, že tu jsou. Tak to alespoň naznačil Jan Neruda ve svém známém fejetonu.
Také tento rok se sejdeme jako každoročně na shromaždištích, abychom proklamovali své odhodlání žít ve společnosti, která je sociálně spravedlivá, žít v míru, žít bez strachu ze ztráty zaměstnání a z budoucnosti.
Svět, v němž žijeme, se za poslední léta změnil. Nikdy za posledních sedmdesát let nebyl tak blízko další válce, byť třeba »jen« té studené, jako je tomu nyní. Nikdy se tak nepřekrucovala pravda a skutečnost, jako je tomu v současné době. Nikdy v míru nepanovala taková nejistota, jakou prožíváme v současnosti. Přitom jsme přesvědčováni, že žijeme nejlépe v našich národních dějinách. Jenže je to pravda? Proč tedy máme na pět set padesát tisíc nezaměstnaných a další statisíce žijících ze sociálních dávek? Proč v našich městech jsou tisíce bezdomovců? Proč každá třetí rodina je zadlužena a na mnohé z nich čeká exekutor? Proč už nemá kdo bránit při případném útoku naši vlast, protože naši vojáci musí sloužit daleko od domova v zájmu nikoli našem?
Nyní, kdy si budeme připomínat sedmdesáté výročí osvobození naší vlasti, se dokonce dozvídáme, že jsme Rudou armádou, jež nesla většinu zátěže druhé světové války, nebyli osvobozeni, ale dobyti, a z vládních představitelů nikdo proti tomu neprotestuje. Zpochybňuje se navíc cesta prezidenta Zemana na oslavy do Moskvy, a jako důvod se udává eskalace napětí na východě Ukrajiny, ač nebýt angažovanosti Spojených států a Evropské unie na převratu v této zemi, nevzniklo by ono napětí a nebezpečí ozbrojeného konfliktu, který již překročil hranice státu, jenž neví, jak řešit své vlastní nakupené problémy a řeší je občanskou válkou.
Dnes, podle statistik, žije třetina našich domácností na hranici chudoby. Naše továrny, které zaměstnávaly statisíce lidí, jsou většinou v rukou zahraničních majitelů, anebo už přestaly existovat, naše pole, jež z naší republiky dělaly soběstačnou zemi, ze značné části zůstávají neobdělávány či jsou na nich postaveny sklady nadnárodních firem, naše zdravotnictví, jež bylo přístupné všem, má být postaveno na systému spoluúčasti pacientů a tím nákladné léčby přístupnější bohatším vrstvám, naše školství, jež bylo na světové úrovni, produkuje sice statisticky více vzdělanějších osob, ale průměrná vzdělanost velmi poklesla a přitom příklad plzeňských práv není jen náhodnou výjimkou. Stydím se zeptat, jak se vede důchodcům, rodinám s malými dětmi, zdravotně postiženým. Co pro ně dělá nebo může dělat stát, je skutečně velmi málo. Nestačí vědět, že většina zisku z práce našich rukou odplouvá do zahraničí nebo do daňových rájů a není prostředků a ani snaha to změnit. Takový je stav naší společnosti. I o něm se bude hovořit na našich Prvních májích, i tady budeme vyjadřovat své názory a žádat změnu.
Proto přijďme všichni zítra vyjádřit svůj názor, přijďte sdělit všem, že tu, jak napsal Jan Neruda, jsme a že se s námi musí počítat.
Vojtěch FILIP, předseda ÚV KSČM
Zdroj: Halo noviny
